Knihy a samuraji

Za posledných pár dní som dala dokopy film Maratón samurajov, dočítala Berserk a napísala kopu recenzií na knihy, vrátane niektorých od nositeľov Nobelovej ceny za literatúru. Idem si spraviť horúcu čokoládu a vyložiť nohy 😘.

Knihy

Terry Pratchett: Čaroprávnost

Když se na Zeměploše narodí osmému synovi osmé dítě a je to také syn, dostává podle tradice do vínku kouzelnou hůl a stane se z něho mág. Dcer se však tento nepsaný zákon netýká. Stařičký mág Podomní Kšaft si tudíž až příliš pozdě uvědomil, co způsobil, když před prahem smrti předal svou hůl právě narozenému potomku osmého syna, aniž se přesvědčil, zda je to kluk.

Kiežby boli všetky tie dnešné bojovníčky za práva žien aspoň z tretiny také milé ako malá nebojácna Esk a kiežby viacero ľudí v mojom okolí občas použilo kúsok z tej hlavológie Bábi Zlopočasnej…

Terry Pratchett: Mort

Smrť si dříve nebo později najde každého. Když ovšem přijde k Mortovi, nabídne mu zaměstnání. Ten zjistí, že kvůli tomu nemusí zemřít, a nabídku přijímá, netrvá však dlouho a pochopí, že se jeho romantické touhy jen málo snášejí s vážnou úlohou Smrťova asistenta, a když pozná překrásnou princeznu Keli, která má být zavražděna a kterou má pravé Mort dopravit na onen svět, začnou se věci rychle zaplétat…

Ani vo sne by mi nenapadlo, že raz budem túžiť po stretnutí so Smrťom 😄.

Barbara Demick: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte?

Z obsahového hľadiska nemám čo vytknúť, lenže pokiaľ ide o formu…
Nedávno som prečítala Modlitbu za Černobyl od Alexijevičovej. Po chvíli čítania som úplne zabudla, že to vlastne niekto napísal, akoby medzi mnou a jednotlivými svedkami nikto nestál, akoby to rozprávali priamo mne, Alexijevičová sama seba takmer úplne potlačila. Naproti tomu mi pri čítaní tejto knihy Demicková nielenže celý čas nazerala cez rameno a dýchala na krk, ona mi tú knihu v podstate vytrhla a keby to bolo možné, tak by mi ju istotne aj sama predčítala. Na mňa príliš veľa pátosu, tlačenia na city a omieľania toho istého.

A tak kniha, ktorá mala potenciál hlboko ma zasiahnuť, zostáva „len” zaujímavosťou
s dokonale výstižným názvom. Naozaj nie je čo závidieť. Ani ľuďom v Severnej Kórei, ani americkému štýlu písania Demickovej.

William Golding: Dědicové

V románu Dědicové se poslední exempláře člověka neandrtálského setkávají s bytostmi na vyššími vývoji a setkání pro ně zákonitě dopadá tragicky.

Kniha začína vetou: „Lok běžel, co mu síly stačily.” A od tej chvíle Lok uteká až do úplného konca. Za jedlom, pred nebezpečenstvom, ľuďmi a evolúciou. Rada by som utekala s ním, ale bohužiaľ som sa potkýnala o prekážky, ktoré mi kládol on sám svojím primitívnym vyjadrovaním, a tak som sa za ním aspoň plazila.

V každom prípade skvelá kniha, a to i napriek tomu, že z vedeckého hľadiska v nej fakty nesedia ani čo by sa za necht vošlo.

„Lidé jsou jako med v kulatých kamenech, který je cítit hnilobou i ohněm.“

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí

Publicistická novela, v níž autor vyslovil svou koncepci člověka, s nímž nelze proti jeho vůli manipulovat, i kdyby to mělo být k jeho prospěchu a ve jménu pokroku.

Najprv som na hrdinu nadávala. Nesympatický idiot preplnený vidinou o vlastnej genialite, pravde a dôležitosti. Potom som ho pripodobňovala k ľuďom, ktorí tiež dokopy nič zlé nespravili a napriek tomu mi neskutočne pijú krv. A nakoniec som sa večer pozrela do zrkadla sama na seba a začala premýšľať…

Ernest Hemingway: Starec a more

Ernest Hemingway obdržel Nobelovu cenu „za mistrovství v umění vyprávět, naposledy prokázané v díle Stařec a moře, a za to, jak ovlivnil literární styl své doby.“ Hemingwayova novela se brzy po svém prvním vydání roku 1952 stala jedním ze zásadních děl moderní americké prózy. Z příběhu rybáře, jenž se v nevelkém člunu pouští do zápasu s obrovským marlínem a potom do posledních sil bojuje s přesilou žraloků, kteří napadnou jeho úlovek, dokázal spisovatel na malém prostoru vytvořit existenciální drama o hrdinství, vůli a vnitřní síle.

Metafora života na 112 stranách. Nádherný príbeh o rybárovi, ktorý mal v sebe Narutovu nezlomnosť a múdrosť staroby.

Brandon Sanderson: Meč přísahy

Lidstvo se ocitlo ve smrtelném nebezpečí před novou Spouští spojenou s návratem Pustonošů. Urithiru, město ve věži uprostřed skal, které poskytlo lidem útočiště před nevyzpytatelnou věčnou bouří, která se teď kříží s již dříve ničivými velebouřemi a narušila veškeré zákonitosti klimatu, v sobě samo skrývá spoustu tajemství a nástrah. Aby Urithiru umožnilo lidem víc než jen holé přežití, Šalán, Navani a jejich badatelé usilovně pracují na odhalení fabriálů, bez nichž město nemůže fungovat.

Brzy ale začínají tušit, že ani odvěké útočiště Rytířského Paprsku jim nezajistí bezpečí, protože v jeho hlubinách číhá neznámá temná síla. Proti Dalinarovi a jeho snaze zachránit Rošár stojí široká fronta soupeřů: nové bouře, Pustonoši se svou elitou Žhnoucích, nevyzpytatelné vrtochy nepřátelských sprenů odvěkého boha zla, ale i rošárští panovníci a Dalinarova vlastní minulost.

Dlho som rozmýšľala čo napísať. V živote ma žiadna kniha takto nedostala. Mala som v pláne dlhočiznú recenziu, ale nakoniec som sa rozhodla pre dve krátke vety: Kapitola 84. Plakala som.

Lin Rina: Kroniky prachu

Šaty, plesy, plané řeči a na konci toho všeho… ideální manžel. Tak si představuje Animantina matka nejbližší budoucnost své dcery. Jenže Animant je tento svět pozlátka na hony vzdálený. Ona se nejraději pohybuje na mnohem zajímavějším místě – ve světě knih a příběhů. Ačkoliv se s pomocí vtipu a sarkasmu snaží odehnat realitu od sebe co nejdál, stejně ji doběhne. Nabídce pracovat jeden měsíc v univerzitní knihovně se nedá odolat, a tak plna očekávání opouští nudné provinční městečko a odjíždí do Londýna.

V obklopení tolika knihami se jen těžko dokáže soustředit na své pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje i vrchní knihovník – nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít. Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala. A ani ta nejučenější kniha jí neporadí, jak se s nimi vypořádat.

Táto nádherná obálka skrýva len o trochu menej krásny príbeh. Pokiaľ ide o hlavnú dejovú líniu medzi Animant a pánom Reedom, nemám čo vytknúť. Škoda zvyšných postáv, príliš sa to s nimi ťahalo, pripadali mi ako nejaké šablóny, postavičky z kartónu. Povedzme takých 80 %? Mňa to pohladilo na duši a moje menej náročné okolie bolo absolútne nadšené. Hlavne pánom Reedom 😄.

Andrzej Sapkowski: Krev elfů

Na stránkách strhujícího fantasy románu, v němž se odehrává boj o osud světa, Zaklínač III. Krev elfů, který napsal Andrzej Sapkowski, se poprvé setkáváme s oblíbenými hrdiny ze Sapkowského povídek. Cintra je v troskách a stala se nilfgaardským protektorátem. Válka hrozí, že zasáhne i všechy okolní země, jež se stanou vazalskými provinciemi pod nadvládou nilfgaardského císaře Emhyra. Jediný, kdo může válečné štěstí vychýlit na jednu či na druhou stranu, je zmizelá princezna Cirilla, vnučka cintránské královny Calanthé. A tak ji hledají snad všichni jedni aby s ní uzavřeli dynastický sňatek, druzí aby něco takového znemožnili. Je na Geraltovi, aby s pomocí svých přátel splnil slib, že malou princezničku ochrání. Úkol je to těžký, vždyť válečnou mašinerii nějaké bajky o Osudu a Dítěti-překvapení nijak zvlášť nezajímají.

Predchádzajúce časti som nečítala, vrhla som sa rovno na hlavnú ságu. Aby to bolo ešte divnejšie, tak som počúvala audioknihu v originálnej poľštine (geniálny počin s úžasnými zvukovými efektami) a do toho som pred sebou mala český preklad, pretože moja poľština zasa nie je bohvieaká skvelá. Ubehlo mi to až podozrivo rýchlo, čo sa mi väčšinou stáva len pri podstatne akčnejších knihách. Kniha mi prišla ako krásny úvod a príprava na niečo úžasné, čo ma čaká v ďalších častiach. Mimochodom, jediná fantasy séria, ktorú poznám, založená na slovanskej mytológii. K postavám sa zatiaľ vyjadrovať nebudem, čakám, čo s nimi Sapkowski spravil v ďalších častiach. Zatiaľ teda skvelé.

Martin Puchner: Svět ve slovech

Z nočního stolku rovnou na bojiště. Ne náhodou si Alexandr Veliký pod polštář schovával Iliadu — někde se pro svá velikášská tažení inspirovat musel. A kdyby nebylo tiskařské infrastruktury zavedené Benjaminem Franklinem, boj o americkou nezávislost by vypadal úplně jinak…
V hodinách češtiny a knižních recenzích čas od času zaznějí velká slova o síle literatury. Jsou však tvrzení o síle slova něčím víc než jen nudnými a nutnými frázemi?

Literární historik Martin Puchner se ve svých jedinečných dějinách literatury snaží dokázat, že ano: knihy, eposy a manifesty nepovažuje za pouhé soubory písmenek s nějakým významem a nějakou tradicí, nýbrž je vnímá jako aktéry dějin. Jazyk, slova a literatura proto v jeho vyprávění dokážou dobývat území, formovat národy a definovat kulturu do takové míry, o jaké se klasické literární historii ani nesnilo.

Narozdiel od iných kníh o literatúre, ktoré som doteraz prečítala, má táto jednu ohromnú prednosť. Venuje sa hŕstke kníh poriadne do hĺbky a nie chaotickým telefónnym zoznamom pozostávajúcim z milióna (ne)známych diel. Vďaka tomu je Svět ve slovech kniha prehľadná a čitateľ sa v nej nestratí. Vzadu sa navyše nachádza poriadne dlhý výpočet zdrojov, z ktorých autor čerpal.

Pokiaľ ide o vybrané diela, šlo o zmes kníh, ktoré som poznala skvelo, knihy, o ktorých som aspoň čosi tušila a knihy, o ktorých som nevedela vôbec nič. To však asi záleží na literárnych znalostiach každého z nás.

Mojou najobľúbenejšou kapitolou zostáva tá o prvom románe (Príběh prince Gendžiho od Murasaki Šikibu). Nemôžem si prestať predstavovať spoločnosť, v ktorej sa všetko točí okolo poézie. Úprimne, keby mi niekto rozkázal umyť podlahu v rýmoch, počúvla by som ho podstatne ochotnejšie, ako teraz.

Søren Kierkegaard: Choroba na smrť

Kierkegaardova kniha o zúfalstve chce čitateľovi zasiahnuť do života. Chce sa ho dotknúť na citlivom mieste, vyrušiť a vyprovokovať ho. Kierkegaard predstavuje zúfalstvo ako chorobu ducha a tvrdí, že je oveľa rozšírenejšie, než si bežne myslíme. Zúfalstvo je stav vnútornej nerovnováhy a nezmyselnosti, je to stav, v ktorom človek nie je sám sebou. Vlastné zúfalstvo si často neuvedomujeme, utekáme pred ním a tvárime sa, že neexistuje. Lenže zúfalstvo je prítomné, niekedy v menšej, inokedy vo väčšej miere. Iba výnimočne sa stáva, že človek vôbec nie je zúfalý a dosiahol stav vnútornej rovnováhy a sebaprijatia.

Kierkegaard predstavuje široké spektrum podôb zúfalstva: ukazuje, ako človek nechce byť sám sebou alebo ako chce byť sám sebou nezmyselným spôsobom. Ukazuje, ako nás ničí naša povrchnosť, rojčenie, strach, úzkoprsosť, uzavretosť či vzdor. Vykresľuje komické i démonické podoby zúfalstva. Zúfalstvo však môže človeku aj pomôcť. Vďaka nemu môže odhaliť to, kým je, spoznať svoju duchovnú vznešenosť. Priznať si vlastné zúfalstvo je prvým krokom k tomu, aby sme sa mu vzopreli a prekonali ho. Kierkegaardova kniha bola preložená do mnohých jazykov a zaznamenala svetový ohlas, veľký úspech mala napríklad v Nemecku, USA a Japonsku.

„…väčšina ľudí žije bez toho, aby si naozaj uvedomili, že majú rozmer ducha:
a z toho pramení všetka takzvaná bezpečnosť, spokojnosť so životom atď,
a práve to je zúfalstvo.“

Filozofiu som doteraz nečítala, a tak som bola prekvapená, že som sa v tejto knižočke nestrácala. Kniha má dve časti. Prvá je výhradne filozofická. na konci ktorej nasleduje rázne vyhlásenie, že zúfalstvo je hriech. Následne sa celá druhá časť (náboženská) venuje tomu, čo z tohto tvrdenia vyplýva, a teda tomu, ako sa tento hriech prejavuje, aké má úrovne, a ako sa z tejto choroby vyliečiť.
Kierkegaard síce zúfalstvo tituluje ako hriech, ale zároveň ho paradoxne považuje za prvý moment viery, v zmysle toho, že je človek na dne, od ktorého sa môže už iba odraziť.

Ak by som mala zhrnúť, čomu ma táto kniha naučila, je to hlavne to, že filozofia nie je hlúposť. Odniesla som si aj kopu citátov a zamyslení, pár uvádzam nižšie. K autorovi by som sa raz rada vrátila, dúfam, že sa mi podarí zohnať jeho Buď – alebo.

Citáty:

„Rast miery poznania zodpovedá rastu miery sebapoznania.“

„Trápenie zúfalstva spočíva v tom, že človek nemôže zomrieť. V beznádeji nemá ani poslednú nádej – smrť. V tomto význame je zúfalstvo chorobou na smrť, útrpným protirečením, chorobou Ja, večne zomierať – zomierať, a predsa nezomrieť –, zomierať smrťou.“

„Vo svete sa z toho nerobí veľký rozruch; lebo vo svete sa najmenej pýtame na Ja, a keď sa ukáže, že niekto má Ja, potom je to zo všetkého najnebezpečnejšie. Najväčšie nebezpečenstvo, strata seba samého, sa vo svete môže uskutočniť tak potichu, akoby sa nič nestalo. Nijaká iná strata sa nemôže udiať tak potichu; každú inú stratu – ruky, nohy, piatich toliarov, manželky atď. – pocítime.“

„Celkovo je potreba samoty znakom toho, že v človeku je duch, a je mierou toho, aký duch to je. Pravdou však je, že v našich časoch je zločinom mať ducha, takže je úplne v poriadku, že ľudia, ktorí milujú samotu, sú v tej istej kategórii ako zločinci.“

„Obdiv je šťastné sebazabudnutie, závisť je nešťastné sebapresadenie.“

Kao Sing-ťien: Hora duše

Kniha čínského autora nar. 1940) z 80. let 20. století, nyní žijícího ve Francii, byla v roce 2000 vyznamenána Nobelovou cenou za literaturu a stala se světovým bestsellerem. Román, vycházející nejen z nejlepších tradic čínské literatury a vzdělanecké kultury, ale též ze specifické recepce moderní evropské literatury, rozvíjí složitě komponovaný příběh hledání cesty vlastním životem.

Ve dvou základních, stále se ovšem prolínajících vyprávěcích rovinách sledujeme jednak iniciační cestu mladého intelektuála po odlehlém čínském venkově, lesích a horách především jihozápadní Číny, kde se v době postupných dílčích reforem po smrti Mao Ce-tunga setkává s pozůstatky původní, nezkažené, „ne-konfuciánské“ čínské tradice. Druhou rovinou je až jakési archetypální pásmo dialogu mezi ty a ona, mezi mužem a ženou, odhalující bolest vycházející z jejich věčného potýkání.

Bolo to ako bežať maratón šprintom. Nemala som potrebné vedomosti, literárnu skúsenosť a asi ani vek, ale mala som odhodlanie a došla som do cieľa. Predpokladám, že som si z knihy odniesla 5 % z toho, čo sa v nej skutočne skrýva, ale tých 5 % za to stálo. Dlhšiu dobu mi robila zaujímavého a hlavne záhadného, i keď nie vždy sympatického spoločníka. A ak nič iné, opisy prírody boli nádherné. Na horu som teda asi úplne nevyšla, ale aj odtiaľ, kde som skončila, bol krásny výhľad a iný vzduch ako bežne dole v údolí. Na záver malá poznámka. Anglický prepis čínskych mien a názvov bol otrasný, jeho „odôvodnenie” v doslove ešte otrasnejšie.

Ukážka:

„Před vesničkou míjíš potok pečlivě zakrytý chodníkem z dlouhých kamenných desek.
Znovu narážíš na cestu směřující k vesnici, dlážděnou šedozeleným kamenem
s hlubokou kolejí vyjetou uprostřed. Opět slyšíš ten známý zvuk, svá bosá chodidla
pleskající po kameni, zanechávající na něm svoji vlhkou stopu, něco tě na té osadě přitahuje.
A tady další ulička, jak vystřižená z tvého dětství, kamenná dlažba skoro všude pokrytá
šmouhami zaschlého bahna. Ve štěrbinách mezi deskami jsi náhle zahlédl valící se vody potoka,
pod dlážděním takhle protéká celou vesnicí. U vchodu každého domu jednu desku zvedli,
každý si tak může nabrat vodu nebo vyprat, třpyt vlnek občas naruší plovoucí zbytky zeleniny,
za vraty dvorů je slyšet kdákání a máchání křídel slepic peroucích se o žrádlo.“

Bronislaw Geremek: Slitování a šibenice

Základní práce polského medievalisty, disidenta a ministra zahraničí věnovaná dějinám chudoby, nouze a žebráků v evropských dějinách v období mezi 13.-20. stoletím. Hlavními postavami Geremkových dějin jsou prostitutky, mrzáci, žebráci, tuláci, zloději i vrazi, kteří se během staletí dostávali stále více na okraj společnosti, která je deklasovala, marginalizovala a stále více kriminalizovala. Geremkův svět je světem ponížených, zatracených, ve skutečnosti však i vlastním způsobem žijících a myslících lidí.

Kniha prehľadne a pútavo spracováva premeny spoločenského vnímania chudoby, pričom začína obdobím, keď ľudia prestávajú považovať chudobu za cnosť. Ľudia sa chudobnými stávajú nedobrovoľne a proti svojej vôli. Gemerek nás postupne sprevádza jednotlivými storočiami a prístupmi v rôznych krajinách Európy. Tieto prístupy sa až zarážajúco často opakovali. Pomoc bola spájaná s určitými očakávaniami od príjemcu (Kto nepracuje, nech ani neje). Mestá napr. pomerne ochotne pomáhali svojim bedárom, ale neľútostne vyháňali všetkých cudzích atď.

Oceňujem konkrétne ukážky a opisy, som rada, že to nebolo až príliš abstraktné a netočilo sa to len okolo všeobecných princípov. Odporúčam vypisovať si z jednotlivých kapitol poznámky, sú to zaujímavé veci a raz sa k nim vrátim. Po tejto knihe už inak vnímam aj súčasný altruizmus.

Mimochodom, skvelá bola kuriózna pasáž o nápravných domoch v Holandsku (myslím, že šlo o 17. stor.), ktoré boli veľmi vynaliezavé, pokiaľ išlo o boj proti lenivosti. Človeka zavreli do kobky, pomaly ju plnili vodou a dali mu k dispozícii malú pumpičku, takže ak sa nechcel utopiť, musel makať.

 Jasunari Kawabata: Hlas hory

Kawabatova vrcholná románová próza z první poloviny padesátých let. Čtenáře v první chvíli až zaskočí svou každodenností: jako v televizním seriálu tu sledujeme napohled banální epizody z poválečného života rodiny tokijského obchodníka Šinga Ogaty, trýzněného rozpadem manželství své dcery, nezodpovědným milostným poměrem syna i vlastním stále silněji se připomínajícím stářím.
Teprve pozornější pohled na zdánlivě nesourodé kapitoly románu odhalí jeho promyšlenou stavbu a organickou strukturu, v níž se obraz rozkladu tradičního japonského systému rodinných vztahů a ničivých důsledků válečného traumatu rozvíjí v širší téma hledání souzvuku člověka s přírodou a smyslu zrození a smrti.

Šingova starostmi a pochybami provázená pouť na „práh smrti“ se tak v Kawabatově pojetí postupně proměňuje v cestu za vnitřím klidem a vyrovnáním s koloběhem života, v lyrické drama pozoruhodné svou myšlenkovou vytříbeností a ponorem do hlubšího řádu bytí, jenž se skrývá pod povrchem banalit všedního života.

Keď sa povie japonská literatúra, predstavím si knihu, ako je táto. Bez ohľadu na obsah vytvára neskutočne pokojnú atmosféru a spojenie s okolitou prírodou. Samotný príbeh plynie rovnako ako plynú ročné obdobia. V Hlase hory pociťujú toto až nadľudské spojenie s prírodou hlavne starnúci Šingo a mladá Kikuko, manželka jeho syna. Podstatnú časť príbehu zaberajú aj Šingove sny, občas prezentujú jeho túžby, občas spomienky. Šingo v podstate žije aspoň sčasti minulosťou a tá sa postupne začína trhať, ako jeho starí známi zomierajú.

Hlavným konfliktom bol rozdielny prístup k rodine. Staršia generácia reprezentovaná Šingom cíti za rodinu možno až prílišnú zodpovednosť, naproti tomu pre jeho deti rodina nie je nedotknuteľná a svätá. Nedochádza však k žiadnym nechutným scénam, predsa len je to japonská tvorba a všetko sa prechádza a spracováva skôr v tichu.

Čo dodať na záver? Raz musím u nás doma skúsiť nasledujúci recept:

„Probudilo ho Jasučino chrápání, zakroutil jí tedy nosem.”

Kazuo Išiguro: Soumrak dne

Pozoruhodný román anglického autora japonského původu, v němž hrdina zdánlivě banálního vyprávění a aktér upjatých zdvořilých dialogů vzpomíná na léta své služby anglickému lordovi, který se z idealismu nechal manipulovat Němci v meziválečném období, a tak vlastně ublížil svému národu. Majordomus, důstojný pedant vždy servilně přijímající názory svého pána, prochází katarzí a hledá odvahu k nalezení srdečnějšího vztahu ke svým bližním, zejména k novému pánovi – Američanovi. Stylisticky vybroušené dílo v sobě nese stopy japonského smyslu pro detail. Bylo odměněno Bookerovou cenou.

Vždy, keď došlo na emócie, hlavný hrdina ušiel a vo mne sa vždy niečo zlomilo. V závere sleduje súmrak dňa, ale zatiaľ čo je vonku čoraz väčšia tma, v ňom je čoraz väčšie jasno:

„Ani nemohu říci, že bych se sám dopustil nějakých chyb.
Vážně – člověk se musí ptát – je v tom nějaká důstojnost?“

Rada si namýšľam, že preňho ešte nebolo neskoro. Niektorí ľudia neprecitnú nikdy. Geniálne.

Kenzaburó Óe: Soukromá záležitost

Román slavného japonského laureáta Nobelovy ceny nabízí strhující zpověď mladého muže, který netuší, jak zásadně se mu změní život v momentě, kdy mu žena porodí postižené dítě. Prochází strhujícím přerodem v člověka, kterým dosud neměl odvahu být. Každá stránka knihy přináší šokující projevy pochodů jeho mysli na cestě k osudovému rozhodnutí.

Prvotriedna nechutnosť. Ženy si nezaslúžili ani to, aby boli oslovované menom a dieťa si nezaslúžilo, aby bolo považované za človeka. Mimochodom, to bábätko tam aj tak poslúžilo iba ako dramatická kulisa, celý čas som mala pocit, že oňho vôbec nejde, pokojne to mohol byť román o mužovi, ktorý stratil prácu, takto to však bolo vystupňované na maximum.

K priam zázračnej zmene zmýšľania protagonistu len toľko, že som mu neverila ani nos medzi očami. Tým nechcem povedať, že mi záver prišiel nadbytočný, prehnane optimistický ako to bolo v Hane, či ako deus ex machina. Bolo to však ako ďalšie klamstvo, ďalšia predstava sama o sebe, ktorou sa Vrabčák opájal. Tak ako nacisti koncom vojny prestávali vraždiť Židov nie zo súcitu, ale pre potenciálne výhody od Spojencov, tak sa už Vrabčák ďalej nedokázal umárať tým, čo je a čo nie je správne a proste si pre pokoj svojej duše zvolil stranu. Otázkou zostáva, či záleží na ceste, ak je cieľ správny.

Irvin David Yalom: Když Nietzsche plakal

Jeden z bestsellerových románů prominentního amerického psychoterapeuta. Děj románu nás přivádí do Vídně devatenáctého století, do kolébky psychoanalýzy. Hlavními protagonisty fiktivního příběhu jsou filozof Fridrich Nietzsche a psycholog, jeden z otců psychoanalýzy, Josef Breuer. Na pozadí vztahu mezi jedním z největších evropských filozofů a nadaným terapeutem dochází k setkání světů filozofie a psychologie. Když Nietzsche plakal je příběhem o posedlosti, o zachraňující moci přátelství, o úkolu odborníka pohlédnout do tváře vlastnímu démonu a tak nalézt schopnost pomoci svému klientovi.

Príbeh o sile slov. Jediné mínus bolo Breuerovo zázračné vyliečenie, ktoré pôsobilo ako ukážkové deus ex machina. Zachránila ho jedna jediná hypnóza, na ktorú si akoby náhodou spomenul, zatiaľ čo chudák Nietzsche mal smolu. Myslím, že človeka celý príbeh zasiahne tým viac, čím viac sa uzatvára pred ostatnými rovnako ako Nietzsche.

Najsilnejšia scéna:

„Kdyby moje slzy dokázaly mluvit, řekly by – řekly by ‘Konečně jsme volné! Tolik let jsme byly zavřené! Ten muž, ten upjatý suchar, nás ani jednou nepustil ven.’ Co ještě? Ty slzy by řekly ‘To je dobře, že jsme volné! Čtyřicet let nás nikdo nevyměnil. Už bylo načase tu pořádně uklidit! Nemohly jsme se dočkat, až budeme venku! Ale nešlo to – teprve když ten vídeňský doktor otevřel zrezivělá vrata.”
„Děkuju vám. Ten, kdo otevírá zrezivělá vrata – to je velká poklona. A teď mi o smutku, který tyto slzy skrývaly, povězte vy sám.“
„Ne, to není smutek! Naopak, když jsem před chvílí mluvil o umírání o samotě, zaplavila mne nesmírně silná útěcha. Nejde tolik o to, co jsem vám řekl, ale o to, že jsem to vůbec vyslovil, že jsem konečně, konečně řekl, co cítím.“
„Povězte mi o tom pocitu něco víc.“
„Je velmi silný. Dojímá mne. Je to posvátný okamžik! Proto jsem plakal. Proto pláču teď. To se mi ještě nikdy nestalo. Podívejte se! Nemohu ty slzy zastavit.“
„To je v pořádku. Slzy, které jsou projevem síly, mají očistnou moc.“
„Je to zvláštní, ale v tentýž okamžik, kdy jsem poprvé v životě přiznal svou samotu v celé její hloubce, v celém jejím zoufalství – právě v ten okamžik se moje samota rozplynula! Jakmile, jsem vám řekl, že se mne nikdy žádná žena nedotkla, poprvé jsem sám sobě dovolil, aby se mne někdo dotkl. Je to neopakovatelná chvíle, jako by se kdesi ve mně náhle rozbil ledovec a roztříštil se napadrt’.“
„Je to paradoxní! Samota existuje jen o samotě. Jakmile se o ní někdo dozví, sama zmizí.“

Jean-Paul Sartre: Zeď

Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně, avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.

Nezaobalené, skvelé, surové, hnusné, ale účinné. V podstate živočíšne uhlie pre dušu. Poviedka Mládí vůdce si zaslúži Nobelovu cenu sama osebe. Rozohrať takú úžasnú, detailnú a realistickú charakterovú štúdiu na pár stránkach nedokázal ani Dostojevskij.

Maratón samurajov

Tento film je jeden veľký chaos. Od anglických titulkov, ktoré boli katastrofálne, až po samotný dej. Akoby sa snažili zmiešať päticu rôznych filmov do jedného. Pokiaľ ide o anglický podklad, snažila som sa. Naozaj. Aj Zamboni sa snažila. Napriek tomu si nie som úplne istá výsledkom. Ak narazíte na niečo, čo nebude dávať zmysel, alebo to nebude „sedieť”, ozvite sa.

Príjemný zvyšok dňa a ešte príjemnejšiu zábavu pri filme. Čao 😉.

2 komentáře u „Knihy a samuraji

  1. Zíza

    Jen rychlý komentář k Óemu: tato kniha je založena na osobní zkušenosti autora, tak je docela zajímavé, že ti přijde falešný. 😉

    Až budu mít víc času (tj. tak za 18 let :-D), mrknu na film s titulky a když tak dám vědět, kdyby tam bylo něco úplně mimo. Ale ta starší japonština mi přece jenom tolik nejde.

    1. Musubi Autor příspěvku

      O jeho osobnej skúsenosti sa písalo aj v doslove, ale patrím k čitateľom, ktorí nemiešajú knihu a autora, i keď sa to samozrejme úplne oddeliť nedá. Ale tá kniha je aj tak skvelá, tak hnusne skvelá, ak to dáva zmysel. Už len preto, že vo mne vyvolala to zhnusenie, nesmiernu chuť diskutovať o nej a vykrikovať svoje názory do sveta. (Svet moje nadšenie veľmi nezdieľal 😅.)

      To by si bola strašne milá 🙂. Mimochodom, zatiaľ sa nik nesťažoval, takže to asi až také strašné nebude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.